umění hrát si

Kabely, hrnce, vařečky, ovladače, papíry... Všechny tyto věci se zdály být důležitější než hračky - došlo nám to brzy po narození první dcery. Chtěla se radovat z každodenních činností, dělat to, co my, rodiče. Hračky byly jen doplňkem, chvilkovou zábavou. Později se proměnily v cokoliv, co zrovna potřebovala k tomu, čím chtěla být. Pro nás žlutá kostka, pro ni květina, kterou utrhla na zahrádce, citron, který si mačká do čaje, rybka, která plave v moři nebo auto, kterým jede za babičkou. A tak nám došlo, že opravdu moc hraček nepotřebuje. A nás nebavilo je pořád od někoho dostávat, skladovat je a hlavně uklízet. Proto jsme nad hračkami (i těmi našimi) začali uvažovat jinak. 

Čas se stal vzácnou komoditou, předmětem výměnného obchodu mezi rodiči. Vnímáme tu jiskru v očích našich dětí, když si hrajeme společně. Vnímáme zároveň, že je to dvacet minut, kdy jsme „něco nestihli“. Pro ně je to ale celý svět. Sledujeme to nadšení, když jsou ve flow, když se ponoří do hry. Nezasahujeme. Tiše, po špičkách, vychutnat si kávu, vychutnat si čas pro sebe. Deset minut... Patnáct minut...Kvalitních minut, pro všechny strany..